Před časem začala dcerka projevovat abnormální zájem o dinosaury. V literatuře jsem se dočetla, že zaujetí dítěte se má podpořit. Tak jsme jednoho deštivého a mlhavého dne, o které tady na severu nemáme nouze, vyrazili do dinosauřího parku. Netušila jsem, že i tady najdu informace, které se týkají mého tématu nepotřebných věcí.
Upřímně nejsem příznivcem komerční zábavy. Dinosaury už ale ve volné přírodě nevykouzlím. Vydali jsme se na cestu proti času. Prošli časovým tunelem a dveřmi z páry. Už nás vítal řev prvních dinosaurů. Dcera nadšená. Já vypnula raději svůj ekomozek. Vše kolem bylo totiž umělé a převážně plastové. Obklopeny druhohorní přírodou a modely gigantů v životní velikosti jsme postupovali vpřed. Došli jsme až do doby ledové. A na konci jsem nevěřila vlastním očím. Hned po rozloučení s mamuty a prvními pralidmi jsme se ocitli….
Zůstala jsem stát jako opařená.
My se totiž ocitli na skládce. Časový skok byl nepopsatelný. A kontrast mezi druhohorním světem a skládkou harampádí byl extrémní. Byli jsme v současnosti – v době odpadové. Můj ekologický mozek zajásal. To je osvěta! Opravdu jsem byla mile překvapena. Kdo by to byl čekal.
Doba odpadová
V místnosti byla reálná hromada všeho možného. Reálné věci splývaly s fotografickou tapetou skládky. Na stěně jela video smyčka, ve které bagr rozhrnoval hromady vyhozených předmětů. Vše vytvářelo dojem nekonečnosti a zoufalství. Na vedlejších stěnách byly srovnávací tabule s počty skládek, procenty recyklování v ČR a ve světě.
Popelnice v pravěku
Došlo mi, že první lidé také vytvářeli odpad. Jenže byl přírodního původu. Příroda ho dokázala zase přijmout a rozložit. Se vznikem umělých látek vznikl ten problém „Kam s tím?“. Návštěva této místnosti mě jen utvrdila, že mám pokračovat v tom, co jsem započala – nehromadit, zbavovat se věcí šetrně, ekologicky a šířit myšlenku dál…Jak to dopadlo a jaké jsou z mé cesty výsledky se můžete podívat, kliknete-li sem.
A jak je to u vás?